Pseudokras

Výzkum pseudokrasových jeskyní Moravsko-slezských Beskyd.

V oblasti Moravskoslezských Beskyd a Slezských Beskyd tvořící geografické a geologické oblasti vnějšího flyšového pásma  Západních Karpat, provádějí od roku 1971  členové ZO ČSS ORCUS Bohumín výzkumy geomorfologického vzniku a vývoje  podzemních forem, jež nesouvisí s klasickými krasovými procesy. Výsledkem těchto prací byly objevy desítek nových jeskyní 
z nichž nejvýznamnější byly objevy jeskyní Kyklop , Žánova díra a Mariánka na Kněhyni, jeskyně Vasko na Čertově mlýně, 
jeskyní Radegast, V kapradí, Raichova díra na hřebenu Radhoště , jeskyní Na Lukšinci pod Lysou horou a další. Sledováním povrchové modelace , průběhu podzemních pseudokrasových forem, tektonicko-petrografických podmínek a současné dynamiky primárních vertikálních puklin , byl stanoven graf vývoje pseudokrasových  jeskyní  vytvořených ve flyšových pískovcích. Podzemní formy v oblasti vnějšího flyšového pásma Karpat nejsou formami nahodilými, ale jak dokazuje jejich typologie, vývojová příbuznost a geologická stejnorodost, je jejich vznik v celém flyšovém pásmu Západních Karpat výsledkem stejných tektonických procesů druhé a třetí fáze třetihorního vývoje ve flyšových horninách, periglaciálních pochodů ( hlavně v pleistocénu) a současných svahových procesů. Tuto skutečnost potvrdily i výsledky výzkumů polských speleologů v polské části Západních Karpat a  výsledky ukrajinských speleologů v flyšových masívech Východních Karpat na Ukrajině.

Jak vlastně tyto jeskyně vznikly?

Vývoj pseudokrasových forem lze z hlediska stadií geologických a geomorfologických procesů rozdělit do tří fází:

1. Fáze vzniku tektonických poruch. Vlivem silných diastrofických pohybů, zasahujících v třetihorách  flyšová pásma, byly vrstvy svrchní nasunuté magurské formace rozlámány a deformovány soustavami  různě se křížících puklin a trhlin, které způsobily tektonické rozpukání masívů vnějšího flyšového pásma Západních Karpat. Vznikly tak systémy puklin protínajících a narušujících vrstevní plochy usazených pevných pískovců, ležících na poddajných jílovitých proplástcích  s občasnými polohami hrubozrných pískovců . Vzniklé diaklázy, jejichž hlavní směr vedl paralelně s masívem hřbetu, sehrály důležitou  úlohu při dalším vývoji beskydských pseudokrasových forem.

2. Fáze aktivního rozšiřování tektonických poruch a vývoje pseudokrasových  rozsedlinových jeskyní . Druhá fáze ve vývoji podzemních  pseudokrasových forem probíhá v období nejmladšího pliocénu a celého období pleistocénu. Na následný vývoj 
a rozšiřování působilo několik dalších činitelů.

Gravitační posun – hluboko narušené formace pískovců se postupně  pohybovaly gravitačním působením po svazích a vytvářely tak rozšiřující se příčné trhliny , které byly dále překrývány a zavalovány rozlámanými bloky a lavicemi, jejichž odlučnost usnadňovala síť diakláz.

Intenzívní mrazové zvětrávání – oblast vnějšího flyšového pásma Západních Karpat ležela na hranici severského zalednění, které zasáhlo až k úpatí Moravskoslezských Beskyd. V chladném podnebí docházelo k promrzávání  rozrušených hornin  
a dalšímu rozšiřování trhlin vzniklých v první fázi. Voda, která pronikla do tektonických poruch při zamrzání způsobovala tlakovou destrukci a modelaci rozšiřujících se puklin. Ledové čočky  vznikající v rozšířených horizontálních puklinách a vrstevních plochách působily často jako kluzné plochy po nichž docházelo při odtržení k posouvání celých skalních bloků.. Odtáním ledu byly takto rozšířené pukliny zavalovány  uvolněnými pískovcovými  lavicemi, které vytvářely stropy a hluboké trhliny horizontálně předělovaly na dutiny, ležící mnohdy patrovitě nad sebou.

Strukturální a litologické predispozice – přítomnost mezivrstevních jílovitých proplástků mezi lavicemi a vrstvami  godulských pískovců měla vliv na charakter pohybu pískovcových lavic , které po těchto kluzných plochách ujížděly a překrývaly vzniklé trhliny, nebo na okrajích a hranách flyšových vrstev vytvářely  terasovitě převislé stupně. Převládající horizontální uložení vrstev podmiňovalo charakter a směr pohybu skalních mas. V místech křížení a spojování tektonických poruch vznikaly působením  všech činitelů rozsáhlé systémy rozsedlinových chodeb i větších dutin, jejichž dno bylo zaplňováno autochtonní sutí  pískovcových skal, hlínami a humusem. Při tání permafrostu se navíc  měnila konzistence jílovců a jílovitých břidlic a docházelo k plastické deformaci.

3. Recentní fáze modelace pseudokrasových puklinových jeskyní. Recentní fáze modelování puklinových jeskyní vnějšího flyšového pásma Západních Karpat probíhá v holocénu. V našich klimatických podmínkách se současný pseudokrasový proces soustřeďuje na mechanické rozrušování pórovitých měkčích slepenců a hrubozrnných pórovitých pískovců stékající vodou, 
která zároveň splavuje hlínu a drť (sufóze). V dynamických částech puklinových jeskyní blízko vchodu a povrchu se též projevuje vliv klimatických změn. Nejintenzivnějším recentním činitelem je rušivá činnost stékající vody na slabě vápnité jílovce, které tvoří proplástky mezi vrstvami pískovců. Na takto narušených kluzných plochách a vrstvách jílovců dochází k pohybu volných 
i zaklíněných pískovcových bloků. Recentní jsou také svahové procesy působící na narušené vrstvy pískovců. Intenzitu těchto procesů můžeme sledovat  i na tvarech přízemních částí kmenů stromů na svazích hřebenů, které jsou obloukovitě prohnuté 
ve směru sklouzávání flyšových vrstev. K recentní modelaci jeskyní přispívá také antropogenní činnost na povrchu. Výstavba horských cest spojená s trhacími pracemi (např. stavba silnice na Pustevny, probíhající několik metrů od krajních částí jeskyně Cyrilka, budování cest na stahování dřeva mezi jeskyněmi na svazích hřebenu Čertův mlýn) způsobuje některé pohyby a změny v morfologii v těchto jeskyních. Významným činitelem je také podpovrchové ploužení, které způsobuje plastické deformace.

Morfologie pseudokrasových jeskyní

V pseudokrasových jeskyních této oblasti převažují rovné, puklinovitě rozšířené chodby, až několik desítek metrů dlouhé. Složitější jeskyně jsou representovány systémy křížících se rozsedlin a dómů, stovky metrů dlouhých  (jeskyně Cyrilka 535 m). Nejhlubší vertikální systémy jsou až 57,5 metrů hluboké (Kněhyňská jeskyně). Převislé terasovité uspořádání a zaklíněné skalní bloky dodávají vertikálním dutinám dojem několikapatrových systémů. Rozšířené pukliny vytvářejí v těchto podzemních formách propasti až 13 metrů hluboké (Kněhyňská jeskyně) a vysoké puklinové dómy. Tvary vstupních otvorů jeskyní jsou obdobné. Otvory, nejčastěji úzké rozsedliny nebo průlezy, se nacházejí mezi volnými bloky a vedou do horizontálních chodeb, kde výška mnohokráte  převyšuje šířku.Tvar a výška rozsedlinových chodeb závisí na mocnosti flyšových lavic. Rozsedlinové chodby se vyznačují pravoúhlým křížením a stropy chodeb tvoří monolitické překryté pískovcové lavice nebo volně zaklíněné bloky, které také často tvoří předěly a různě vysoké prahy. Dno jeskyní vyplňuje hrubá a drobná ostrohranná pískovcová suť a zaklíněné i volně ležící bloky. Dna částí jeskyní ležící blízko povrchu pak často  vyplňují hlíny, stahované do podzemí prosakující  srážkovou vodou.

A jaký je stav poznání podzemních pseudokrasových forem Beskyd dnes?

Zájem o beskydské podzemí stoupl zvláště po katastrofických povodních v roce 1997, kdy extrémní srážky uvedly  v této oblasti do pohybu celé svahy a údolí. Je složité stanovit jaký podíl na těchto katastrofách měly procesy ,které nadměrné množství stékající srážkové vody podmínily v hlubších flyšových vrstvách. Přirozenou sondou do „ hlubin „ těchto vrstev jsou právě beskydské jeskyně, kde je možno dynamiku svahových procesů sledovat.

Velmi významným přínosem pro sledování současných procesů v beskydském podzemí byla instalace čtyř terčových měřidel v jeskyni Cyrilka a Kněhyňské jeskyni. Tato měřidla mohou sledovat pohyby v pískovcových masívech s přesností setin milimetrů ve všech směrech.

O tom, že svahy v Beskydách jsou stále velmi „živé“, svědčí i nedávný objev jeskyně „3P“ na hřebenu Lukšinec pod Lysou horou. Jeskyně se zde otevřela sama po roce 1997, když extrémní deště vyplavily hliněné a suťové tmely  mezi zaklíněnými balvany tvořícími stropy dutiny a po jejich propadnutí se vytvořila trychtýřovitá propast o průměru 6 metrů, vedoucí do podzemní dutiny.  

Obdobně se podařilo bohumínským speleologům objevit také jeskyni Radegast nedaleko sochy tohoto pohanského boha 
na hřebeni Radhoště. Silné deště zde v místě zvaném Záryje  vypláchly hlínu a suť z malé pukliny a po jejím dalším rozšíření speleology v roce 2002 se podařilo proniknout do jeskyně, která má dnes délku 46 a hloubku 10 metrů.

Beskydské jeskyně – nejvýznamnější zimoviště netopýrů

V celé oblasti Moravskoslezských Beskyd jsou dnes pseudokrasové jeskyně nejvýznamnějšími zimovišti u nás přísně chráněných netopýrů. Jeskyně mají  pro hibernaci těchto savců  ideální podmínky. Stabilní relativní vlhkost  okolo 95 až 100%,  teplota od + 5oC  do + 7oC a díky ochraně těchto lokalit i minimální rušení člověkem.V některých jeskyních dosahuje počet hibernantů až 400 kusů a bylo zde zjištěno celkem 10 druhů netopýrů. Převažuje netopýr velký (Myotis myotis) a vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). Poprvé na Severní Moravě byl objeven  vrápenec velký (Rhinolophus ferrumequinum) v jeskyni „Naděje „ v Púlčínské hornatině a tak fauna v tomto regionu byla rozšířena o další živočišný druh. Největšími zimovišti je Kněhyňská jeskyně a jeskyně na hřebenu Kopce ve Vizovické vrchovině.

Regionální pracoviště Správa CHKO Beskydy

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt